Zakletý v čase Audrey Nieffeneggerové

Kniha Audrey Niffeneggerové Zakletý v čase (Argo) má od svého prvního vydání za sebou už šest let. Od roku 2003 vyšla už v 33 jazycích a na český trh dorazila před vánoci ověnčená několika knižními cenami. Od roku 2009 ji navíc doprovází ještě filmové zpracování a k nám se obé dostalo - kniha i film - ve vzácném sledu.

Zápletka je prostá. Henry, knihovník Newberryské knihovny se přesunuje v čase. Někdy je to nebezpečné – a tak musí utíkat, protloukat se, krást a schovávat se jako štvané zvíře. Někdy je to o poznání příjemnější – když se dostane do dob svého dětství (za tragických okolností přijde o matku), nebo za dívkou Claire. Za dívkou, kterou ve svém mládí nezná, ale za kterou cestuje do doby, kdy bývala malou holčičkou, a to z času, kdy už jsou manželé. A paradoxně, když se doopravdy poprvé potkají v reálném životě, ona jej zná ze svého dětství a takřka po celý život, ale on ji vůbec.

HENRY: Celý můj život je nekonečné déja-vu.Mají všechna ta zmizení a přesuny nějaký řád? Existuje způsob, jak zůstat v přítomnosti a vnímat ji všemi buňkami těla? Nevím. Jsou tu jisté příznaky tak jako u každé nemoci. Symptomy lze rozpoznat. Vyčerpání, hluk, stres z náhlého probuzení, záblesky světla. Cokoliv z toho může spustit další přesun. Nedokážu to vědomě nijak ovlivnit, neurčuju si, do jaké doby a na které místo se přenesu, jak dlouho tam zůstanu, ani do které doby se vrátím. Mám dojem, že to nějak řídí mé podvědomí, protože jsem strávil spoustu času ve své minulosti, vracel se k událostem a místům, která pro mě byla něčím důležitá nebo významná. Častěji cestuji do minulosti než do budoucnosti.
A pak už jen stačí namíchat jako podle staré dětské skládačky: lásku, neštěstí, dítě a manželství. Ačkoliv by se dalo říci, že Zakletý v čase je „jen“ příběhem o lásce, je to příběh tak trochu jiný, ozvláštněn tím, že jeho „slovosled“ je poskládán jinak, než tradičně chronologicky. To co se stalo, se teprve stane, třebaže je to už minulost. Z děje jsou sice nahodile vysekávány části, ale ne bez „kostí“ – vždy víme, kolik je aktérům v tu chvíli příběhu let. A skládačka životů se rovná pomalu, a i když na přeskáčku, sama.

Kniha má různé tóny a podtóny. Základním kamenem je příběhem o lásce, pod ní jsou filosofické debaty a úplně dole jsou nadhozené otázky na téma, jaké by to bylo setkat se se sebou samým, se svým mladším já, dostat se do minulosti blízkých lidí a různé další kombinace. Zakletý v čase je sice milostný román, ale rozhodně nespadá do kategorie bezduchých přeslazených limonád. Už proto, že podle pravidel dramatu autorka svého hrdinu nenechá cestovat časem věčně, ale bez milosti mu připraví nevyhnutelný a hořký konec.

Co se filmového zpracování týče, film pochopitelně neušel kritice. Vůči romancím a příběhům pokud v nich zrovna nehraje Meryl Streep, vůbec panuje znatelné opovržení. Melodramata jsou téměř na černé listině a trendem je neustále očekávat v této kategorii něco jiného, než co tam má být. Jenže Zakletý v čase vůbec není průměrný film a lásku až za hrob nabízí v dostatečně neokoukaném kabátě. Snaha přirovnávat jej k pokleslé červené knihovně (jak se kdesi stalo) mě tak jen přivádí k myšlence, že takový kritik asi ani pořádně neví, co červená knihovna je.Pochopitelně se do filmu nevešlo všechno – filozofické debaty, setkávání několika já najednou, vypuštěny byly scény s mladším Henrym atp. S tím je ale třeba se smířit téměř u každého zfilmovaného literárního díla, které má knižně více jak dvacet stran. Je bez diskuse, že stran obsazení filmu velkou měrou prospívá Eric Bana (Henry) a jeho charisma. Rachel Mc Adams (Claire) si vysloužila sympatií o něco méně, ale mě osobně se docela líbila. Vytýká se jí zcela bezpředmětně málo akce, pasivita a přirovnává se jen k ozdobě. Jenže ona časem necestuje, ona je tím kdo čeká a sbírá ze země kupičky oblečení, které schovává pro další Henryho návštěvu.

CLARE: Čekám na Henryho a nevím, kde je. Myslím na to jestli je v pořádku. Je těžké být tím, kdo zůstává. Neustále něco dělám, čas tak rychleji ubíhá. Čekám. Každá minuta čekání se vleče a připadá mi jako celý rok. Trvá celou věčnost. Jako malá jsem se na Henryho pokaždé těšila. Každá jeho návštěva pro mě byla významnou událostí. Teď mi každé jeho zmizení nahání hrůzu, nesnáším to a z celého srdce si to přeju zarazit. Jeho zmizení jsou pro mě noční můrou a nechtěnou zkouškou odvahy. Bojím se, co vyslechnu, až se můj poutník zhmotní u mých nohou, krvácející, rozjásaný, třesoucí se nebo usměvavý. Teď mě jeho zmizení děsí.

Co se týče kritik (např. Iva Přivřelová, Houser), souhlasila bych snad jen s tím, že kniha u nás vyšla s kýčovitou obálkou. Ta mě ve srovnání s tou, která patřila americkému vydání též příliš nenadchla.

Poznámka k autorce (podle Chicago Tribune):
Mírně podivínská umělkyně, která kreslí, píše a vytváří komiksy je spíše uzavřená, plachá a podle redaktora Chicago-tribune sama působí tak trochu jako z viktoriánských dob.
Sama sebe označuje za umělkyni a učitelku, průvodkyni po hřbitově, spisovatelku a autorku komiksů a zdůrazňující, že nikdy pořádně neviděla nikoho ve veřejné dopravě číst svou knihu (to jí také vždy udělá největší radost – to že někdo její knihu čte a ona jej přitom vidí pro ni je tím posledním krokem a ne koupě knihy, kterou ona někde podepíše). Což může být ale také trochu zavádějící, uvážíme-li, že podle svých slov ji sama využívá tak jednou týdně.
Od filmu se ostře distancuje a říká: není to můj film, je to film lidí, kteří jej vytvořili. Neviděla jsem ho a necítím za něj žádnou odpovědnost. Za peníze, které získala prodejem práv své knihy zaplatila dluhy, trochu cestovala (zejména do Londýna na hřbitov Highate Cemetery, který se stal dějištěm jejího dalšího románu) a věnovala se umění a dalšímu psaní.