Kniha Elizabeth Astonové Dcery pana Darcyho (vyd. LEDA v překladu Evy Kondrysové) by měla navazovat na veleúspěšný román Jane Austenové Pýcha a předsudek. Měla, ale je to trochu jako šaty, které nesedí. Měla by navazovat, ale švy jsou vidět a dokonce dřou. Čtenář se tak proti své vůli stává detektivem, pátrá, jak dalece se asi tak pokračovatelce podařilo sloučit s předlohou navázat nebo ne a neustále srovnává. Přičemž si nevědomky vytváří v hlavě seznam co všechno ze staré dobré Jane postrádá. Ale pokud si někdo troufá na pokračování, neměl by s tím tak trochu počítat? V každém směru je román Dcery pana Darcyho určitě schůdnější pro někoho, kdo Pýchu a předsudek nečetl.
Jádrem příběhu zde jsou milostné eskapády a vdavky Darcyho dcer, kterých se snaží ujmout jejich příbuzní. Astonová mu jich nadělila rovnou pět a přisoudila jim různé charaktery. Tam kde však byla její předchůdkyně elegantní, vtipná a výmluvná, tam je Astonová netrpělivá, přímočará, a trochu humpolácká. Je o škoda, protože by se vzhledem k původnímu obrazu a snaze o pokračování, dalo čekat více. Všech pět sester tak jen vrhá do nekonečného víru londýnských zábav a plesů, který je okořeněn závistivostí a pomluvami londýnské elity, která nemůže v prvé řadě vystát pana Darcyho a mstí se tak trochu právě na jeho dcerách. Je třeba dodat, že autorka je ani příliš nešetří.
Je konečně tak trochu i na čtenářově fantazii, aby si představil, jaké by svým dcerám asi legendární pan Darcy dopřál vychování, a jaké ty dcery asi budou. Dvěma sestrám přiřkne Astonová podobný charakter jako jejich tetě Lydii, z další oproti tomu udělá bigotní katoličku a jedna z nich má připomínat někdejší Elizabeth, ale daří se jí to jen vzdáleně. Znalcům Jane Austenové ale možná novodobé zpracování nedá spát. Byly by dcery pana Darcyho opravdu takové? Ať byl záměr jakýkoliv, je to jako kdyby psala původní část distinguovaná Elizabeth Bennetová a novou rozverná Lydia Polyxfenová. Však ji také v tomto románu najdeme, naopak z manželů Darcyových si autorka v podstatě vypůjčila jen jméno a jako rodiče je pro jistotu odsunula tak daleko (do Turecka), aby nemohli napsat ani dopis. A že se to v románech Jane Austenové dopisováním jen hemžilo. Ne tak v jeho pokračování. Nevím, jestli bych si vůbec troufla tvrdit, že by zkraje 19. století (román je situován do roku 1818) bylo pro někoho dopisování nudné (jiný způsob předávání zpráv neexistoval) ale Astonová mu v myslích svých hrdinek nepřikládá žádný význam. Naopak je to pro ně postě nuda.
Z knihy jsem tak měla trochu rozporuplný pocit, k čemuž tak trochu přispíval i překlad..
Dílo je přiměřeně době svého vzniku psáno dnešním jazykem, O to by ani tak nešlo, ale o to víc mi pak při čtení v textu zaskřípaly, jako písek mezi zuby, zbytečně archaicky znějící termíny. Obzvlášť krutý je výskyt slova doznala, následováno mamičkou. Ačkoliv je otázkou, nakolik je to věc překladu a nakolik autorky.
Jádrem příběhu zde jsou milostné eskapády a vdavky Darcyho dcer, kterých se snaží ujmout jejich příbuzní. Astonová mu jich nadělila rovnou pět a přisoudila jim různé charaktery. Tam kde však byla její předchůdkyně elegantní, vtipná a výmluvná, tam je Astonová netrpělivá, přímočará, a trochu humpolácká. Je o škoda, protože by se vzhledem k původnímu obrazu a snaze o pokračování, dalo čekat více. Všech pět sester tak jen vrhá do nekonečného víru londýnských zábav a plesů, který je okořeněn závistivostí a pomluvami londýnské elity, která nemůže v prvé řadě vystát pana Darcyho a mstí se tak trochu právě na jeho dcerách. Je třeba dodat, že autorka je ani příliš nešetří.
Je konečně tak trochu i na čtenářově fantazii, aby si představil, jaké by svým dcerám asi legendární pan Darcy dopřál vychování, a jaké ty dcery asi budou. Dvěma sestrám přiřkne Astonová podobný charakter jako jejich tetě Lydii, z další oproti tomu udělá bigotní katoličku a jedna z nich má připomínat někdejší Elizabeth, ale daří se jí to jen vzdáleně. Znalcům Jane Austenové ale možná novodobé zpracování nedá spát. Byly by dcery pana Darcyho opravdu takové? Ať byl záměr jakýkoliv, je to jako kdyby psala původní část distinguovaná Elizabeth Bennetová a novou rozverná Lydia Polyxfenová. Však ji také v tomto románu najdeme, naopak z manželů Darcyových si autorka v podstatě vypůjčila jen jméno a jako rodiče je pro jistotu odsunula tak daleko (do Turecka), aby nemohli napsat ani dopis. A že se to v románech Jane Austenové dopisováním jen hemžilo. Ne tak v jeho pokračování. Nevím, jestli bych si vůbec troufla tvrdit, že by zkraje 19. století (román je situován do roku 1818) bylo pro někoho dopisování nudné (jiný způsob předávání zpráv neexistoval) ale Astonová mu v myslích svých hrdinek nepřikládá žádný význam. Naopak je to pro ně postě nuda.
Z knihy jsem tak měla trochu rozporuplný pocit, k čemuž tak trochu přispíval i překlad..
Dílo je přiměřeně době svého vzniku psáno dnešním jazykem, O to by ani tak nešlo, ale o to víc mi pak při čtení v textu zaskřípaly, jako písek mezi zuby, zbytečně archaicky znějící termíny. Obzvlášť krutý je výskyt slova doznala, následováno mamičkou. Ačkoliv je otázkou, nakolik je to věc překladu a nakolik autorky.
