V době, kdy je takřka povinností přispívat na charitu a pomoc vzdáleným zemím, by nás asi mělo zajímat, co se s ní poté děje. Na to nijak optimistickou odpověď dává americký ekonom William Easterly, autor knihy Břímě bílého muže aneb proč pomoc západu třetímu světu selhává? (vydala Academia, v rámci řady 21. v překladu Jaroslava Veise), přičemž již sám podtitul dává vědět, jak to s pomocí vypadá.
Autor, který sám pobyl několik let v Africe a později pracoval jako poradce a ekonom pro Světovou banku, by měl být proto tím, kdo je kompetentní vysvětlit, jak je možné, že vydává-li se tak dlouho tolik peněz na pomoc chudým a na likvidaci hladu, chudí i hlad bují stále v nijak neumenšené podobě (a sám v knize jmenuje uvolněné částky). Bohužel sám zjišťuje, že málokdy se dostaly peníze tam, kam skutečně měly. Analyzuje situaci a dochází k závěru, že problém je především v tom, jakým způsobem se peníze distribuují, kdo s nimi a jakým způsobem nakládá, jaké programy vévodí. Nepřekvapivě zjišťuje, že velká část pomoci se k potřebným buď vůbec nedostane, případně se peníze vyhazují za věci, které pro chudé nejsou prioritní, ale které se spíš dobře vyjímají ve výročních zprávách.
„Globální společnost sice vyvinula velmi efektivní způsob, jak zásobovat zábavou bohaté dospělé i děti, ale poskytnout lék (na malárii) za dvanáct centů chudým umírajícím dětem nedokáže.“ V tomto případě nic neřeší ani adorovaný volný trh, - chudí jednoduše nemají peníze, a tak nemohou tržní hledače motivovat, aby se jejich potřebu snažili uspokojit.
Kořen problému vidí jednak v tradičním postkoloniálně protekcionistickém přístupu západu, který jedná přesně v duchu – MY víme nejlépe co VY potřebujete a obecně ve způsobu, jak západ zacházel s lidmi a celými zeměmi. V zárodcích většiny dnešních problémů totiž stojí způsob, jak si počínali koloniální plánovači – rozdávaní území sympatizantům západu, rýsování hraničních linií „od stolu podle pravítka“ a spojování znepřátelených skupin do jednoho státu.
Ostatně tak podle Easterlyho postupují úředníci dosud, ovšem mezinárodní pomoc zprostředkovávají převážně oni - plánovači.
Dnešní plánovači sice přicházejí s velkolepými plány pomoci, které dobře vypadají, ale ve své podstatě nesplňují nic z toho co je potřeba – maximálně se za ty peníze obohatí nějaká politicky podporovaná bojůvka, než aby se dostaly peníze či jiná pomoc k potřebným lidem. „Patřit mezi plánovače si může dovolit jen malá elitní skupina obyvatel západu.“ Utopické, ale velké a viditelné plány jsou totiž pro politiky z bohatých zemí stále přitažlivé.
Halasně provolávaná hesla jako Skoncovat s chudobou – zní dobře na volebních plakátech, celebrity si připadají ušlechtile pořádají-li koncerty Live Aid nebo když vezou do Keni krabici telefonů, ale to vůbec problém neřeší. Na co je Keňanovi, který potřebuje očkování a vodu a navíc ani nemá zavedenou elektřinu mobilní telefon? Raději vodojem, než televizi. Podobných případů “neporozumění“ uvádí Easterly ve své knize dost a dost.
Druhou, skromnější ale výkonnější, skupinou lidí jsou oproti tomu hledači. Lidé malých cílů, ale takových, které se daří realizovat. Ti ovšem mají na oplátku jen omezený přístup k penězům. Easterly ale zdůrazňuje, že zatímco velké plány plánovačů se většinou rozplynou, malé plány hledačů mají větší šanci být uskutečněny. Jejich problémem ovšem je, že nejsou tolik vidět a to je hlavní kámen úraz – pomoc hladovějícím má být vidět a proto musí být velká.
Svou knihou tak trochu Easterly apeluje na natvrdlé plánovače a snaží se je upozornit na malé věci, kterých lze prostřednictvím záp. pomoci dosáhnout. Stačilo by zajistit základní věci, - jak píše Easterly, – vodu, cesty, moskytiéry…a navrhuje, jak by pomoc měla vypadat, aby se peníze nevyhazovaly oknem. Snad si ji plánovači přečtou.
Autor, který sám pobyl několik let v Africe a později pracoval jako poradce a ekonom pro Světovou banku, by měl být proto tím, kdo je kompetentní vysvětlit, jak je možné, že vydává-li se tak dlouho tolik peněz na pomoc chudým a na likvidaci hladu, chudí i hlad bují stále v nijak neumenšené podobě (a sám v knize jmenuje uvolněné částky). Bohužel sám zjišťuje, že málokdy se dostaly peníze tam, kam skutečně měly. Analyzuje situaci a dochází k závěru, že problém je především v tom, jakým způsobem se peníze distribuují, kdo s nimi a jakým způsobem nakládá, jaké programy vévodí. Nepřekvapivě zjišťuje, že velká část pomoci se k potřebným buď vůbec nedostane, případně se peníze vyhazují za věci, které pro chudé nejsou prioritní, ale které se spíš dobře vyjímají ve výročních zprávách.
„Globální společnost sice vyvinula velmi efektivní způsob, jak zásobovat zábavou bohaté dospělé i děti, ale poskytnout lék (na malárii) za dvanáct centů chudým umírajícím dětem nedokáže.“ V tomto případě nic neřeší ani adorovaný volný trh, - chudí jednoduše nemají peníze, a tak nemohou tržní hledače motivovat, aby se jejich potřebu snažili uspokojit.
Kořen problému vidí jednak v tradičním postkoloniálně protekcionistickém přístupu západu, který jedná přesně v duchu – MY víme nejlépe co VY potřebujete a obecně ve způsobu, jak západ zacházel s lidmi a celými zeměmi. V zárodcích většiny dnešních problémů totiž stojí způsob, jak si počínali koloniální plánovači – rozdávaní území sympatizantům západu, rýsování hraničních linií „od stolu podle pravítka“ a spojování znepřátelených skupin do jednoho státu.
Ostatně tak podle Easterlyho postupují úředníci dosud, ovšem mezinárodní pomoc zprostředkovávají převážně oni - plánovači.
Dnešní plánovači sice přicházejí s velkolepými plány pomoci, které dobře vypadají, ale ve své podstatě nesplňují nic z toho co je potřeba – maximálně se za ty peníze obohatí nějaká politicky podporovaná bojůvka, než aby se dostaly peníze či jiná pomoc k potřebným lidem. „Patřit mezi plánovače si může dovolit jen malá elitní skupina obyvatel západu.“ Utopické, ale velké a viditelné plány jsou totiž pro politiky z bohatých zemí stále přitažlivé.
Halasně provolávaná hesla jako Skoncovat s chudobou – zní dobře na volebních plakátech, celebrity si připadají ušlechtile pořádají-li koncerty Live Aid nebo když vezou do Keni krabici telefonů, ale to vůbec problém neřeší. Na co je Keňanovi, který potřebuje očkování a vodu a navíc ani nemá zavedenou elektřinu mobilní telefon? Raději vodojem, než televizi. Podobných případů “neporozumění“ uvádí Easterly ve své knize dost a dost.
Druhou, skromnější ale výkonnější, skupinou lidí jsou oproti tomu hledači. Lidé malých cílů, ale takových, které se daří realizovat. Ti ovšem mají na oplátku jen omezený přístup k penězům. Easterly ale zdůrazňuje, že zatímco velké plány plánovačů se většinou rozplynou, malé plány hledačů mají větší šanci být uskutečněny. Jejich problémem ovšem je, že nejsou tolik vidět a to je hlavní kámen úraz – pomoc hladovějícím má být vidět a proto musí být velká.
Svou knihou tak trochu Easterly apeluje na natvrdlé plánovače a snaží se je upozornit na malé věci, kterých lze prostřednictvím záp. pomoci dosáhnout. Stačilo by zajistit základní věci, - jak píše Easterly, – vodu, cesty, moskytiéry…a navrhuje, jak by pomoc měla vypadat, aby se peníze nevyhazovaly oknem. Snad si ji plánovači přečtou.
